Zrcadlové neurony

Zrcadlové neurony

S Bowlbyho teorií vazby mají z neurologického hlediska souvislost  výzkumy zrcadlových neuronů.  Tento druh neuronů objevil v 90. letech Giacomo Rizzolati, italský neurofyziolog na univerzitě v Parmě, který se svými kolegy prováděl experimenty na opicích.

Zrcadlový neuron je neuron, který se aktivuje nejen když vykonáváme nějaký úkon, ale i tehdy, když pozorujeme  stejný úkon u jiného člověka. Neuron se chová tak, jakoby sám pozorovatel daný úkon prováděl.  Zapojeny bývají jak neurony zabývající se okamžitým zpracováním vizuálních informací, tak paměťové neurony. Ukázalo se, že zrcadlové neurony existují nejen pro zrakové, ale i pro sluchové podněty a také pro jejich kombinaci .

 Zrcadlové neurony nám umožňují též vnímat emocionální stav druhého člověka, dokážou v nás aktivovat  tělesné vjemy a pocity druhých. Výsledkem je okamžité porozumění pocitům druhé osoby. Pomáhají také odhadovat další chování, úmysly, souvisí tedy i s intuicí.

Objevením zrcadlových neuronů dostaly soucit, porozumění  a empatie svůj přírodovědecký neurobiologický základ. Když spoluprožíváme pocity druhého člověka, začne v nás rezonovat síť těchto nervových buněk – zrcadlových neuronů.

Tak je možné, že se „nakazíme se“ radostí nebo úzkostí druhého, zívnutím, stáhneme obličej, když se někdo zakousne do citronu, cítíme bolest, když vidíme někoho, kdo trpí bolestí, začneme se stydět, když se druhý stydí, smějeme se nakaženi smíchem druhých. I pokoj či neklid se „přenáší“ dál.

Matka zrcadlí v sobě samé své dítě a dítě zrcadlí v sobě svou matku. Dítě tím dostává základy pro svůj vlastní psychický vývoj. Úzkost, napětí a stres redukují signály zrcadlových neuronů. Jakmile vzniká tlak a úzkost, mizí schopnost vcítit se do druhých, rozumět jim. Jestliže matka není schopna své dítě adekvátně zrcadlit, protože její zrcadlo nemůže řádně fungovat v důsledku traumatických zkušeností, pak také dítě může v sobě zrcadlit jen chaotickou duševní strukturu traumatizované matky, dostává se tak do stavu zmatenosti. Tím je položen základní kámen pro poruchy vazby ve vztahu mezi matkou a dítětem, a samozřejmě také pro vznik a vývoj problémů v duševním vývoji dítěte.

Pomocí zrcadlových neuronů  jsou vysvětlitelné i stavy „identifikace s agresorem“ poté, co se dítě stane obětí násilí, zneužívání a znásilnění. (Dítě v takové situaci v sobě zrcadlí vzorce chování a intenzivní pocity pachatelů.)

Zrcadlení není  důležité jen v raném dětství, kdy děti vyciťují citlivě emoce matky a učí se různým dovednostem, ale i později.  Dochází k nevědomému napodobování ostatních. Děti, ale i dospělí napodobují výrazy, řeč a chování  druhých. Přebírají vzorce chování rodičů, vrstevníků, herců ve filmech apod. Mladiství, kteří se přidají k nějaké partě či gangu se podobně oblékají, napodobují své výrazy, formuje je prostředí a „zavedená pravidla“.

Neurologové se domnívají, že zrcadlové neurony podstatně ovlivňují naše chování, a že se tak děje  na nevědomé úrovni. Avšak vědomí takový proces bývá schopno reflektovat, a tyto vědecké poznatky by měly být maximálně využívány ve výchově či terapii poruch chování.  Jsou již delší dobu využívány pro ovlivňování (manipulaci) v marketingu a reklamě.